Já jsem měla to „štěstí“, že jsem mohla svůj Erasmus strávit na takzvané École de commerce.
„Les Écoles“ jsou ve Francii považovány za mnohem prestižnější, než obyčejné univerzity a jsou podle toho taky placené. Na té mojí bylo roční školné 11 000 €. Vyznačují se tím, že mají úzké vazby s podniky a vyučují vás tam lidé, kteří mají bohatou praxi (avšak nejsou to nutně pedagogové). Je to ten typ školy, na kterou, aby se francouzi dostali jdou po gymplu na dva roky do tzv. prépa, kurzu, který vás připravuje na přijímačky. A poté, když uspějí, jsou přijati na tříleté studium Master Grande École, zaplatí si to drahé školné a vyjdou s obdobou magisterského titulu, kterou údajně jen stačí ukázat u vchodu podniků a dveře jsou vám otevřené.

co tedy od výuky na takové škole čekat?

• Povinnou docházku. Pípali jsme ji kartami a nesměli jsme podvádět, protože profesoři měli v hodinách vyvolávat a pokud jsme tam nebyli, nebo jsme nevěděli, měli jsme dostat nulu z tzv. TPAS. A nula znamená propadnutí prvního termínu zkoušky – už jsme mohli jen na opravný. Ve skutečnosti to s tou docházkou ale nebylo tak hrozný, jak to ze začátku vypadalo. Pípací karty sice dělaly statistiky, ale asi se na ně nikdo moc nedíval a profesoři taky všichni nevyvolávali. Jen jednou si jeden z nich všiml, že jsem dvakrát za sebou na jeho hodinu nepřišla a sprdl mě, že takhle to dál nejde a že mi ten předmět nedá, pokud budu do konce roku ještě jednou chybět.
• Tvorbu prezentací. Těch prezentací je fakt hodně. V některých předmětech jsme je dělali na každé lekci. Na každou blbinu. Že pomalu nevíte, když vám někdo zadá domácí úkol, jestli to může být na papíře, nebo i tohle musíte cpát do PowerPointu. Asi tak, jako u nás se věci odevzdávají ve Wordu, ve Francii je vše formou prezentace.
• Skupinové práce. Skvělá věc, pokud jste ve skupině s lidmi, kteří něco dělají a chcete se svézt. Časově náročná, když tam jste s kulturně velmi odlišnými studenty s naprosto jinými představami o stylu práce.

Rozvrh byl každý týden jiný. Celkově je tam o hodně vyšší hodinová dotace, takže standardní délka semináře byla 3 hodiny místo naší hodiny a půl. V první části se profesor obvykle věnuje troše teorie, poté je dán prostor skupinové práci, tvorbě prezentací nebo v případě financí počítáním příkladů. V hodinách je tam vlastně vyhrazen čas na práci, která se u nás dělá doma.

Výsledná známka je tvořena z 20% prací v hodině, 30% průběžným testem a 50% zkouškou. Takže pokud jen trochu něco děláte, získáte v průběhu roku dost bodů a na zkoušku už se nemusíte skoro učit.

Zkouškové je potom rozvrženo do jednoho týdne. A měsíc na to byl další týden pro ty, co to neudělali. Ale nedokážu si moc představit, kdo tam tak mohl jít. Na známky se čeká poměrně dlouho, protože zkoušky jsou více písemky, než testy. A velmi jednoduché. Jedná se o případové studie, takže text ke kterému následují otázky. Když jsem to psala, říkala jsem si, že v pohodě, když dávají úkoly na porozumění textu do zkoušek cizincům. Ale proč to dávají Francouzům? Každá zkouška trvala 3 hodiny, ale pravidelně jsem odcházela dřív, abych si prošla prezentace z přednášek zkoušky následující. To byla má jediná příprava – asi tolik k náročnosti studia.

Velký přínos to však pro mě mělo z jazykového hlediska. Byla jsem ve francouzské třídě, takže veškerá výuka byla ve francouzštině. Co se třídy týče, skrze mezinárodnost školy byla jen jedna třetina studentů Francouzi, zbytek byli Němci a studenti z latinské Ameriky.